Odpočinová trasa spočívala ve výjezdu na Monte Velo, což ale Honza sdělil radši až těsně před
startem. Mně to celkem vyhovovalo, protože by bylo škoda tuto trasu vynechat. Sraz byl opět posunut tuším na desátou hodinu, nám se ale s Karlem podařilo zcela výjimečně dorazit s asi půlhodinovým zpožděním. Kromě našeho raního tempa to měla na svědomí ještě slušná dopravní zácpa spojená s víkendem. Do Arca jsme se už posouvali po známé cyklostezce a zahájili hledání trasy. Honza jel, jak se později ukázalo celkem správně, ovšem těsně před začátkem stoupání lehce znejistěl, následovalo pátrání v mapách a průvodcích a závěr byl, že jsme jinde a musíme do jiné vesnice. V té vesnici zase nebyla ta správná stezka, tak jsme se nakonec zakousli do asfaltky s automobilovým provoze, kde ale kromě pár turistů na motorkách nejel nikdo a ukrajovali metr po metru. Sklon byl o něco větší než na Tremalzo, povrch v pohodě, nohy si brzo přivykly zátěži, tak to celkem přibývalo. Honzovi došly brzo síly, za chvíli jsme ho s Jirkou předjeli, pak střídavě jel a tlačil v docela slušném tempu. V závěsu se držel Karel a ještě chvíli Béda, který měl dnes lehké problémy. Sedlo Monte Velo jsme úspěšně minuli, neb Jirka se trochu vzdálil a my jsme nechtěli dělat zastávku před vrcholem.. Závěr už jsem jel opět s Lukášem, kterého to vzadu už asi nebavilo. Tak se stalo, že jsme se zastavili až na Santa Barbara (cca 1200 mnm) , především proto, že cesta nahoru už nevedla. Jirka se objevil po krátkém čekání, byl hledat ty správné výhledy. Za chvíli dorazil Karel, Honza a SMS od Bédy, že dnes má trochu problémy a dorazí později. Dorazil za chvilku, chvíli po Honzovi, který nás marně hledal na smluveném místě na Monte Velo a trochu si z tohoto důvodu zajel. Po prvním nadechnutí Béda všechny dojal až k slzám historkou s rozinkami. Prý chtěl v kopci doplnit energii, ale byl tak zesláblý, že se mu žádným způsobem nedařilo roztrhnout pytlík, který mu měl zachránit život. Ale protože si ví rady v každé situaci, údajně někde zaklepal a požádal místního obyvatele, zda by mu nepůjčil nůžky. No a ten mu ho bez nejmenších problémů roztrhl a vrátil. Po významné pauze, obědě, pivku, cole a dalších příjemných věcech jsme se rozhodli, že ještě kousek vystoupáme, protože zdejší výhledy nás neuspokojily. Dojeli jsme asi dalších 150 výškových metrů kolem brambor, zelí, kapusty a celeru až na opevněnou hranu náhorní planiny, kde spadaly příkré skály až k silnici ke Gardě. Výhledy nádherné, můj nápad, že na ten protější kopec vede také cesta a že tam budou výhledy ještě lepší se kupodivu neujal. Tak jsme aspoň prolezli zákopy, tunely a střílny co tu zbyly z války a po nezbytném focení se vrátili do Santa Barbary. Dobrali jsme čekajícího Honzu a sjeli po asfaltu do Monte Velo, původní náš cíl. Tady už Honza celkem bez problémů našel šotolinovou cestu, kterou jsme měli původně jet nahoru a která se klikatila kolem kopců před námi. Celou cestu dolů jsme chválili náhodu, která nás navedla na asfaltku nahoru. Jet to obráceně je určitě možné, ale mnohem náročnější. Cesta dolů byla nádherná, i když nám bylo divné, že neustále mírně stoupáme. Honza všechny uklidňoval, že už je to rozhodně poslední kopec, ale za zatáčkou byl další a další. To se ale nakonec také srovnalo a užili jsme si snad dvouhodinového sjezdu. V tom tempu je nutno každou chvíli zastavit a trochu protřepat ruce. Potkali jsme minimum cyklistů, napadá mě jen jedna skupina zabalená od hlavy k patě do chráničů, co jeli dolů a byli zvláštní tím, že jeden neměl helmu. Ale rychlost měli slušnou. Jak postupně ubývala výška, přibývala rychlost, protože i povrch se postupně měnil až po hladký asfalt. Z těchto partií asi pochází i údaj o maximální rychlosti z mého cyklopočítače, kde se maximální rychlost zastavila na i pro mě nepředstavitelných 63,7 km/hod. Když jsem u těch údajů : prům. rychlost 14,3 km, čistý čas jízdy 3:58 hod, celkem 57 km. Převýšení cca 1350 m. Sjezd jsme málem zakončili hromadným pádem, kdy v plné rychlosti se Honza rozhodl (určitě správně) že nám ukáže lezce na protějších stěnách a Karel, že mě předjede v okamžiku, kdy jsem postřehl, že Honza brzdí a lehce jsem vybočil ze směru, abych ho nesrazil. Nakonec to dopadlo jako všechno dobře a bezpečně zastavili i ostatní. Kdyby bylo více času, určitě bych si šel alespoň sáhnout na skálu, neb vypadala velice drsně a těžce. Lezci se většinou jen kývali zavěšeni na laně v převisu. Příjezd do vesnice přes olivové háje nadšeně přivítal Honza, protože se ukázalo, že už jsme tu dnes byli a že nás tedy ráno vedl správně. Průjezd přes Arco pod mohutnou skálou byl jednoduchý, využili jsme cyklostezku na protějším břehu řeky. U aparmánů jsme se rozloučili s tím, že domů už pojedeme každý zvlášť, naložili kola a zamířili do kempu. Zde nás vítala česká sekce s radostnou zprávou, že ráno se běží maraton kolem jezera a jediná silnice až do Arca bude uzavřena od 7.00 do 15.00. Sice nám bylo divné, že by Ital byl schopen takhle brzo vstát, ale za chvíli jsme se smířili s budíčkem v šest ráno, zabalili věci, ještě poinformovali Bédovu skupinu a své drahé polovičky doma, že přijedeme brzo. Načež dorazil Michal s novou zprávu, že cesta se zavírá až v 9.00. Tak jsme operativně posunuli budíček o půl hodiny, už se nám to nechtělo moc měnit.
Foto Béda + Jirka
