Čekal nás kultovní výjezd a především sjezd ze sedla Tremalzo. Odjezd standardní, posun o půl hodinky se zdál jako dobrý tah. Protože Tremalzo má výšku přes 1800 m a garda je cca 70 m nad mořem, posunuli jsme start k Lago di Ledro, kde jsme byli včera. Příjemným údolím jsme se po asfaltu přesunuli k místu nástupu, kde začínalo stoupání. Bylo dlouhé asi 14 km a končilo u chaty ve výšce 1650 m. Povrch kvalitní asfalt, stoupání příjemné, většinou v lese, výška celkem rychle přibývá. Asi v půlce mě dojíždí Lukáš, zbytek cesty jedeme společně, Karel s Bédou šetří síly, Jirka se k nim přidal. Honza po počátečním nadšení pendluje někde mezi. Téměř nezastavujeme, fotím za jízdy, po zastávce se to špatně rozjíždí. Asi ve dvou třetinách čekáme u pramene a fotíme především umělecké akty na téma Béda a voda. Už se také objevují první cyklisté, kteří míří k vrcholu. Počasí nádherné, jedeme jen v tričku. Závěrečná třetina stojí za to, zasněžené vrcholky hor kolem, hluboká údolí, nádhera. V sedle dlouhý odpočinek, někdo pivo, vedle si poletuje jeden Ital na padáku. Cesta vede dál po šotolině do 1800, vrcholová partie se projíždí tunelem. Za tunelem už řazení ke sjezdu. Odhadujeme, kudy to asi povede, na protějším hřebenu se to už rýsuje. Pouštíme pár odpružených germánů, pár nezbytných fotek, všechno co může upadnout do báglu a už nás nic nezastaví. Je to od zatáčky k zatáčce, rovinka co to jde, pak téměř zastavit, otočit kolo a zase dolů. První tunel nás téměř vyhodil ze sedla, kluci vpředu dost přibrzdili a bez osvětlení byli vidět na poslední chvíli. Naštěstí jsme to ustáli všichni. Celkem v pohodě bylo předjíždění, protijedoucí byl větší problém, ale i to šlo. Bomba byla, když se proti nám v jedné zatáčce objevilo auto. Nikdo jsme nechápali, jak se tam mohl objevit, kudy přijel (následovaly cesty v šíři 50 cm) a kam chce dojet. Byl ale terénní a problémy evidentně očekával. V každé zatáčce zastavil a vyhlížel, kdy se mu rozmázne cyklista na předním skle. My jsem to naštěstí nebyli. Zadní kola nádherně ustřelovaly a v některých úsecích to bylo dost nadoraz. Honza, jako znalec terénu razil stopu a já jsme se jí snažil držet. V jednom výjezdu za skálou najednou vidím oblak prachu a z něj se zvedá Honza. Jen se oprášil a než dojeli další, už jsme zas uháněli dál. Přestávky jsme zařazovali celkem pravidelně, především bylo třeba vytřepat ruce. Dost dlouho jsme se zaobírali myšlenkou ten sjezd nějakým způsobem zkrátit a spadnout přímo k Ledru, kde máme umístěná auta, neb většině se nechtělo šlapat od Gardy zpátky k Ledru (800 výškových metrů). Několik odboček jsme i vyzkoušeli, ale tu pravou jsme asi přejeli, tak jsme pokračovali stále dále po trase, kterou Honza nemylně vytyčoval. Když se pod námi objevila asi po dvou hodinách jízdy téměř stále dolů Garda, nemohli jsme uvěřit, že jsme tak vysoko. Cesta stále nádherná, místy s výhledem na jezero, místy lesní pěšinka mezi křovím a místy vymleté koryto potoka ve sklonu, kde byl problém kole i vést. Nejhorší úsek měl asi 1 km, kde se dala jet s vypětím všech sil tak půlka. Následovaly sjezdy nejrůznějšími povrchy od betonu, asfaltu až po travnaté louky. Prosvištěli jsme vesničkou Pregazino a už bylo jasné, že spadneme až k lagu. Pro auta se nakonec vydal se mnou ještě Jirka, jednak proto, že měl nejvíc sil, jednak proto, že to auto bylo jeho. Tak jsme si ještě z části nádhernou opuštěnou asfaltkou zasekanou do skály a z části v plném automobilovém provozu vyšlápli dalších 800 výškových metrů k Lago di Ledro, čímž jsme dnešní porci výškových metrů bohatě přetáhli přes 2000. Vyjeli jsem to opět na jeden zátah, ale únava už byla znát. Cestou zpátky jsme ještě stačili objasnit záhadu, proč na zúženém úseku silnice, řízeným semafory jezdí auta v obou směrech. Oba semafory totiž měly zároveň červenou a pak zase zelenou. Karel u artmánu nečekal, protože kluci si nechali klíče v autě a vydal se k domovu na kole, že prý ho mám někde cestou nabrat. Na moji SMS kde se nachází, odpověděl, že ve sprše v kempu. Takže si tu trasu natáhl až k 70km s převýšením asi 1500m, my jsme jeli opět asi 55 km. Těch posledních 16 km jel prý asi 35 minut, pokud se mu dá věřit. Dojeli jsme za úplné tmy, večeře a sprcha nás ale vrátily do života. Jen jsme se těšili, jakou odpočinkovou etapu připraví Honza na zítra.
Foto Béda + Jirka
Žádné komentáře:
Okomentovat